ŽIVOT BRATRA HROZNATY

zakladatele klášterů v Teplé a v Chotěšově

This article in English
Dieser Artikel in Deutsch

Úvod

Abychom lesk vzácného drahého kamene lidem na odiv vystavili a nejen k osvícení, ale i za příklad bojovníků Božích, kteří v domě Hospodinově kráčejí v souladu, světlo na svícen povýšili, líbezná vůně ctnosti převelebného otce Hroznaty, jehož památka požehnána jest, slavného zakladatele klášterů tepelského a chotěšovského, dýchajíc zázračně až i k cizím národům, nedostatečnost mou povzbudila, abych na Boží pomoc spoléhaje, o znamenitém jeho obcování a záslužném životě a o palmě mučednické, s níž šťastně k Pánu se odebral, třeba prostým slohem, k poučení přítomných a pro paměť budoucích vyložil, prose čtenáře za shovívavost pro dílo nedokonalé.

O rodu a ctnostech blaženého Hroznaty.

Když král Přemysl, příjmím též Otokar, šťastně spravoval české království, mezi jinými velmoži království Hroznata, vzešed z proslulého rodu knížecího, na královském dvoře první místo po královské vznešenosti zaujímal. Vyvýšenost rodu zdobil ctnostmi a počestnými mravy, nad druhé se skvěl moudrostí a urozeností, velmi jsa ode všech ctěn. A jsa nadán hojným jměním a vědomostmi, moudře a štědře statky svými mírnil nedostatek bližních a chudých. Bylť přívětivým těšitelem zarmoucených, otcem sirotků, podporovatelem strádajících, a pod pláštěm rytířským skrýval řeholníka; dávaje Bohu, což Božího jest, náboženstvím, králi, což královo jest, věrností a poslušností, a každému, což jeho jest, zřízenou laskavostí.

Od útlého mládí se oddávaje bázni a lásce Boží, konečně dospěl let jinošských, a pojal choť z rodu vznešeného, s níž několik let prožil, naděje se potomstva, až konečně z milosti Boží přijal z lůna choti synáčka krásného vzezření. A tak vida touhu splněnu, doufal, že má dědice svých statků. Leč neurčil tak Kristus, jenž sám chtěl býti dědicem Hroznatovým; což se i stalo, jak z následujícího jasně vysvitne. Neboť synáček onen nedlouhého času doživ, zemřel.

Matka pak, jež ho měla jedináčka, zbavena jsouc útěchy svého jednorozence, plačíc a naříkajíc nad smrtí dítěte, sama v pokoji Kristově odpočinula.

Hroznata, muž ducha statečného a pevného, brzy přestal oplakávati a želeti smrti ženy a syna, a vrhnuv své myšlení na Pána, moudře přemýšlel, jak by s velikými statky, od Boha mu svěřenými, rozumně naložil, aby oku Božímu se to líbilo. Když o tom bedlivě uvažoval, připadl v mysli na slovo apoštola: "Rozvázán-li jsi od ženy, nevyhledávej jiné ženy." A tak utvrzen v předsevzetí čistoty, připomínal si v srdci vratkost světa a krátkost lidského života.

A záhy změniv se v muže dokonalého, až do kořínků srdce se zhostil veškeré naděje, kterou skládal do světa, a netoužil více po ženě, po dětech tělesných, po hodnostech, po pokladech světa, ale hleděl, jak by Bohu jedinému se zalíbil. Z onoho stádce si přál býti, k němuž Pán v Evangeliu takto hovoří: "Neboj se stádce maličké, neboť zalíbilo se Otci vašemu dáti vám království." A protože milost Ducha Svatého nezná zdlouhavých odkladů, co z vnuknutí Páně v srdci počal, to s pomocí jeho bez bázně v skutek uvedl.

O přijetí kříže a cestě do Říma.

Jako býval šťastný Hroznata nevyrovnatelně bedlivý v řízení věcí časných, tak nyní, když pravice Nejvyššího ho změnila, nad očekávání lidské stal se Bohu oddaným. Uvažoval pravdu slov Evangelia řkoucího: "Neodřekne-li se kdo všeho, co má, nemůže býti mým učedníkem" a jinde: "Nevezme-li kdo kříže svého a nenásleduje mne, není mne hoden." Protož označiv se znamením kříže Páně, práhl po tom v srdci, aby z lásky k umučení Páně se odebral do Svaté země Jerusalema, vyplňuje skutkem slova žalmisty řkoucího: "Prospívá mi, přidržeti se Boha a vložiti na Pána Boha naději svou." V této vytrvalé převeliké lásce, kteráž Bůh jest, pevně setrvával a nastřádav peněz, s družinou opustil půdu drahé rodné vlasti a dal se na předsevzatou cestu. Než připutovav k břehu mořskému, s úzkostí patřil na sirost oceánu, bouření vln, nesnadnou přeplavbu, a ustrašeně přemýšlel, co zbývá činiti.

Konečně přemožen jsa malomyslností a ohromen hrůzou, která i hrdinu by byla zachvátila, abych tak řekl "moře viděl a utekl". Než jsa vědom slibu své pouti, který ze svobodné vůle byl učinil, a věda, že kdo uchopil rádlo a ohlíží se nazpět, není způsobilý pro království Boží, rozhodl se jíti do Říma, žíznivým srdcem touže navštíviti prahy apoštolské a pokorně vyslechnouti radu nejvyššího biskupa o jakosti stavu a předsevzetí svého. I odešel spěšně odtud, a předcházen andělem míru, brzo a čile dorazil do věčného města. Tam s poctami přijat byl od papeže Celestina, jenž toho času loď Církve svaté v rozčeřených vlnách světa řídil. I vyložil mu účel příchodu svého a přijal vážnou radu papežovu, a útěchou byl posilněn, když jeho Svatost mu pravila: "Nikterak nepřestupuje slibu svého ten, kdo vyplnění jeho poodkládá s povolením Stolice papežské; aniž bude pokládán za rušitele slibu ten, kdo dočasnou úsluhu zamění za věčnou službu Boží. Protož, byť bylo každému volno činiti sliby, přece po učinění slibu jest nezbytné vyplnění jeho, tak že pod ztrátou vlastní spásy nesmí nikdo odstoupiti od slibu svého, leč na moudré sproštění se strany představeného. Protože se nám to jeví záhodno, ustanovujeme, že v tomto případě nahražení slibu jest lepší a příjemnější Bohu, než putování. Protož z plnosti své moci zbavujeme tě slibu putování do Jerusalema s tou podmínkou, synu nejmilejší, že k poctě přeslavné Panny, Matky Kristovy, založíš klášter, v němž zachovávána bude řehole řádu Premonstrátského, a nadáš jej bohatě, aby byl obzvláštním útočištěm přemnohých vybraných hlasatelů chvály Boží a zdrojem služeb, vítaných těm, kteří truchlí a pokání činí za hříchy."

Hroznata, muž vzácný, jarým a pevným duchem vyslechl dychtivě apoštolská slova, pronesená s úsudkem na výsost zralým. Vrhl se papeži k nohám a slzami líce smáčel, vzdávaje zbožně a pokorně dík za útěchu, kterou nepokojný duch jeho z přívětivé otcovské odpovědi přijal, a za utišení svědomí. I uchytil se tím horlivěji spasitelné rady sobě dané, čím větší byla možnost a naděje jeho, že ji vyplní, obzvláště když toho času urozeností a statky nad všechny Čechy vynikal. Dal tedy dary nejvyššímu knězi a štědře obdaroval pány kardinály a přijav požehnání, odputoval z Říma a potěšen spasitelnou záměnou slibu, radostně a vesele se ubíral do Čech.

O založení klášterů tepelského a chotěšovského.

Po šťastné cestě přišel do Čech, do žádoucí své rodné vlasti, a popřáv maličko pokoje tělu, unavenému obtížemi cesty, jal se hledati příjemné a vhodné místo, na němž by položeny byly první základy kláštera k chvále Boží a k poctě přeslavné Panny. A našed místo, na němž nyní se vypíná vysoký klášter, vrhl se na zem, volaje: "Ty, jenž z Panny ráčil ses naroditi, připrav tuto stánek, k službě své způsobilý." A vstav od modlitby, chopil motyku a vykopal v zemi důl a několik košů hlíny ze základu první na ramenou vynesl. Jméno ustanovil Teplá, podle nedalekého města, které lidé obecně nazývali "Teplou". Založen pak jest klášter na nejlepším místě, neboť poloha jeho jest poněkud vyvýšena, s jedné strany ověnčena lesy a lukami, zevšad okrášlena rozmanitým kvítím, uprostřed pak teče voda půdu zvlažující a hojně ryb poskytující, pohánějící kola mlýnská, místo k lidskému obývání příhodné a zdravé, k řeholnímu životu nadmíru způsobilé; místo, pravím, oplývající milostí Boží, kdež bojovníci Páně stávají se z dobrých lepšími a z lepších nejlepšími, prospívajíce ctnostmi k dokonalosti, jak výsledky ukazují nad světlo jasněji. Neboť za vzrůstu řádu, jakkoliv mladá jest tato sazenice, přec mezi druhými kláštery téhož řádu výstavností, statky a užitky s pomocí Boží zdárně prospívá a mohutní; ať nic nedím o chrámu svaté Panny Marie, Matky Kristovy, patronky jeho, jenž podivuhodnou a vznešenou výstavností se vypíná do výše, obehnán pevnými a vysokými zdmi a podepřen o vysoké sloupy pevné a krásné. Uvnitř pak se skví ozdobami a vyniká libozvučnými zvony, tak že se obecně mluví, že v celém okolí nic znamenitějšího nebylo, ani nebude. Než chrám ten sám sebou Stvořiteli všech věcí se líbiti nemohl; proto aby ještě více a důstojněji se skvěl, opatřen byl a ozdoben značným počtem chvalořečníků, chvály Bohu v žalmech pějících, a příslušným množstvím služebníků v řádu premonstrátském podle řehole sv. Augustina chvalně žijících.

Ejhle bratří, kteří sluch nastražen máte ke knize a srdce vzhůru k Bohu, které Matka milosrdenství vyvolila za sluhy, či spíše za syny, poslyšte mne pozorně a chvalte jednohlasně Přímluvkyni svou. Neboť když chrám v Teplé od ctihodného otce, blahé paměti pana Jana, biskupa chrámu pražského, v měsíci srpnu svěcen byl, stalo se znamení od Boha na nebi, nám podivuhodné a pro potomky památné. Nad chrámem Matky Kristovy totiž pevně stanula přejasná hvězda, kterou s podivem pozorovali všichni přítomní; a to zvláště v době, kdy bývá slunce nejpalčivější a vzduch nejjasnější. Hvězda ta dlouho vydávala paprsky světla svého, netoliko do ukončení obřadu posvěcení chrámu, nýbrž i po posvěcení celý den zůstala viditelná lidem, až konečně následující noci světlem svých paprsků se spojila s ostatními hvězdami.

Nuže, bratří, co jiného hvězda ta znamenala, jak věříme, než-li milost Boží, která na přímluvu Rodičky Boží nás předchází a následuje? Také skrze hvězdu tuto poznati můžeme Matku Páně, jež sluhy své, v hořkosti tohoto moře zápasící, na cestu pokoje řídí a do přístavu přivádí. Zvláště vás, sluhy své, kteří v klášteře tepelském, kde ona hvězda se objevila, v kázni řeholní duchovní boj vedete. Protož setrvejte statečně v boji a obdržíte království věčné.

V téže době založil klášter chotěšovský ke cti sv. Václava, vévody, mučedníka a patrona českého, a nadal jej bohatě a ozdobil potřebnými věcmi a ustanovil sbor paní, kteréž by pod toutéž řeholí sloužily v něm Pánu. V tom klášteře mnoho let žila také paní Vojslava, vlastní Hroznatova sestra, která po smrti svého muže, náčelníka města Krakova, zachovávala čistotu vdovskou, vedouc svatý život a nosíc přiměřený šat, jímž se takové vdovy odívaly; zastávala ve sboru sester hodnost chranitelky neb patronky po mnoho let. Konečně zesnula pokojně v Kristu. Tělo její tamže uprostřed kláštera s poctou jest pohřbeno.

O druhé cestě do Říma a přijetí roucha řeholního.

Kláštery svrchu jmenované vystavěv a nadav statky, opět se navrátil do Říma. Vyžádav si slyšení nejvyššího biskupa, vyložil mu uctivě, kterak vzpomenuté kláštery vystavěl a zaopatřil, a prosil pokorně, aby přijaty byly se vším příslušenstvím do zvláštní ochrany Stolce apoštolského. Také žádal, aby obvyklou milostí Stolce apoštolského povoleno bylo budoucím opatům onoho kláštera nositi infuli biskupskou. Papež vida důvěru žadatele a stálost jeho, a uvažuje horlivou nábožnost jeho a velikou štědrost, osvědčenou založením dvou klášterů, žádosti vyhověl, přijav vše ve zvláštní ochranu Stolce apoštolského. A obdařil klášter tepelský znamenitými výsadami apoštolskými, aby nade všechny kláštery téhož řádu v Čechách vynikal, a pochválil mravy a píli našeho bojovníka.

Statečný Hroznata, vida se tak velikou přízní od Stolce apoštolského poctěn, chtěl se Bohu odsloužiti, a nejen z části, ale celý před tváří Boží v oběť se vydati; proto nerozmýšleje se dlouho, vyžádal si z ruky papežovy oděv řádu preemonstrátského a tamtéž jej přijal.

Šatem řeholním tedy oděn a potěšen požehnáním Stolce apoštolského, objal a zlíbal nohy papežovy a děkoval za všechna dobrodiní, a rozžehnav se, vyšel ke svým přátelům, z rytíře bratrem řeholním učiněn. Rytířové jej očekávali před vraty a s těžkou myslí dívali se na změněný šat pánův, a užasnuvše nad náhlou změnou jeho, dali se do pláče a hořekování. Jednohlasně naříkali: "Proč nás opouštíš, otče, proč nám života odnímáš? Budeme-liž moci žíti, zbaveni jediné po Bohu útěchy? Jistě lépe by bylo, bychom v rodné vlasti mečem zhynuli, než abychom v cizině ochránce byli zbaveni. Proč jsi nás z domova rodného vyvedl a sirotky zanechal?"

Než on mezi naříkajícími šat i tvář anděla maje, obrátil se k nim, řka: "Ustaňte prolévati potoky slz. Což změna ta nepochází od vůle Boží? Vždyť psáno jest: Beze mne nic nemůžete učiniti. Proto raději Pána v jeho dílech zvelebujte, jenž volá stejně, co není, i co jest."

Za takového hovoru došli do hospody, kdež bytovali. Tam všem, kdož laskavosti bratra Hroznaty zakusiti chtěli, dána hojnost jídla a pití tak, že pověst o jeho pohostinství co den se množila.

Sluha Boží u krále Přemysla.

Když všechno se dobře zdařilo, vrátil se nový borec Církve bojující a přišel domů. Jak se octl v Čechách, vyzvídal, v kterém kraji země se zdržuje slavný král Přemysl. I odebral se k němu a předstoupil v novém oděvu před něho. Přirozeně přívětivý král Přemysl povstal se stolce svého a bratra Hroznatu políbil, a posadiv jej po pravici, bedlivě se vyptával o pověsti a způsobu jeho obrácení. Bratr Hroznata hovořil o tom i o onom, až posléze klekl před králem a milost královskou žádal, aby to, co z vnuknutí Božího pod záštitou Stolice apoštolské zaslíbil a vykonal, moc královská ráčila schváliti a výsadami utvrditi.

Povstali i všichni přítomní bohatýři království, a vrhnuvše se s bratrem Hroznatou k nohám královské výsosti, za něho prosili, volajíce, že nábožný král jistě učiní, co radí nábožnost a co velí počestnost. Dobrotivý král vyhověl žádosti jejich a přijav všecky statky nábožných míst svrchu jmenovaných pod svou ochranu, potvrdil je výsadami své výsosti. Velebili tedy všichni slušným díkůčiněním královskou štědrost, a bratra Hroznatu srdečně chválili, oslavujíce jednohlasně Boha, původce všeho dobrého, který sluhy své na zemi podivuhodně oslavuje a na nebi slavně korunuje.

Muž Bohu oddaný, bratr Hroznata raduje se, že vyplněno přání jeho a že milost královská mu tak vyšla vstříc, vzal odpuštění a odešel, jsa provázen velmoži královskými až k místu, kde naň čekala tlupa jeho jezdců. I přáli mu všeho dobrého. On jim na tisíckrát poděkoval, vsedl na kůň a dal se na cestu. Když maličko popojel, vztáhl ruce k nebi, chvále milostivost Spasitelovu, jenž ve všem jeho konání ráčil mu milosrdně přispívati, a dlouho v slzách prosil, aby Bůh, jenž dílo dobré začal, ráčil je také dokonati. Tak dojel až na statky otcovské. Příbuzní a přátelé jej přivítali a obdivovali se jeho rouchu, a všichni plakali radostí, že se zdráv navrátil. Podobně i v klášteře Teplé ho s radostí přijali. I poslušen byl v klášteře Boha a podle poslušnosti řeholní i představeného.

Zkoušky v řeholi.

Kromě těchto a jiných skutků bohulibých, jež konal, anať nezná překážek a mezí milost Ducha Svatého, od opata tepelského Jana mocí svaté poslušnosti ustanoven byl proboštem řečených klášterů a správcem. On jen nerad a se zdráháním přijal ty úřady a zastával je vzorně, svou příkladnou pokorou, ochotnou poslušností, houževnatou trpělivostí ukazuje se všem, kdož ho pozorovali, podivuhodným a nezměnitelným.

Ale že nepřítel pokolení lidského, který dobrým skutkům závidí, nesvornost rozsévá, učiněna Hroznatovi křivda i potupa od zmíněného opata. On však pronásledování odrážel štítem trpělivosti, a než by se byl prohřešil nějak proti poslušnosti, raději na nějaký čas z kláštera odešel, podržev nicméně roucho a neuchyluje se od kázně řeholní, až konečně svévolnost opatova ustoupiti musila domluvám přátel a nátlaku mocných příbuzných; poté s poctou povolán jest zpět do kláštera, jsa od bratří vítán jásavým zpěvem: "Přišel jsi, vytoužený."

Zázraky v životě Hroznatově.

Obraťme se konečně k vypsání vítězství, běhu života a konce tohoto statečného vojína a spolu zázraků, jež Bůh v životě a smrti skrze něho slavně učiniti ráčil, abychom u vypravování nic neopominuli, čím bychom velikost Boží oslavili a zásluhy vyvolence jeho Hroznaty podle zásluhy vyvýšili.

Sama paní Vojslava, o které svrchu jsme mluvili, za života svého vyprávěla a mnozí věrohodní lidé slyšeli a tvrdili věci, o kterých věrně tuto vypravujeme. Napřed tedy o narození jeho z matky, jelikož před časem a téměř mrtev přišel na tento svět. Když matka jeho, hrozíc se mrtvého plodu, žádala, pokud jí síly mdlé stačily, aby jej co nejrychleji s očí jejích odnesli a pochovali, vzala bába, která rodičce urozené posluhovala, mrtvého hocha na ruce a k paní své opět a opět volala: "Vezmi, paní, nemluvně do rukou a obětuj blahoslavené Marii, Matce Kristově, skrze jejíž Plod osvícen a obživen jest svět." Když žena, plná víry, toto a podobné paní své několikrát opakovala, vzala tato konečně, horlivostí žadatelky přinucena, s hrůzou mrtvé tělo chlapcovo do rukou, a pokleknuvši, s pláčem oči a ruce k nebi zdvihla a oddaným srdcem se modlila: "Pane Ježíši Kriste, jenž jsi pro spasení pokolení lidského z panny se naroditi a umříti ráčil, abys světu k věčné smrti odsouzenému život dal, dej, prosím, život tomuto mrtvému nemluvněti ke cti a slávě panenské Matky své, které je obětuji, a ke cti velebnosti tvé, jenž blahoslaven jsi na věky." Divná věc a velebení hodná sláva Boží! Neboť po těchto slovech tělo, nedávno ještě chladné a ztuhlé, stalo se teplým a měkkým; a oživený od Boha chlapec otevřel oči, a jako každé nemluvňátko pláčem se ozval. Matka, uslyševši hlas dítěte, podivila se a potěšila tou měrou, že podavši chlapce bábě, padla na zemi plačíc a vzdychajíc a pokorně Bohu děkovala a blahoslavila Matku milosrdenství důstojnými chvalořečmi, že neopouští těch, kteří v ni doufají - jejíž Syn dává život i zmrtvýchvstání.

Také o jiném velkém zázraku chceme tuto vypravovati. Zbožnost nabádá uznati jej a pravdivost pudí pevně v něj uvěřiti. Když totiž jednou matka Hroznatova jela s dcerou Vojslavou vozem, držíc synka na klíně, dala jej Vojslavě podržeti, a nepozorná dívka nechala ho spadnouti s vozu, i přišlo útlé dítě pod kola, ale řízením Božím pachole neporušeno vyvázlo; začež vzdána chvála Kristu osvoboditeli.

Mezi jinými podivnými a zázračnými příběhy stalo se i toto: Do Krakova, kde svatý mučedník a biskup Stanislav vzácnými zázraky za našich časů září, vdala se sestra Hroznatova za náčelníka města. Tam odebral se za sestrou Hroznata, jinoch již nadějný, a pohrávaje si se souvěkými hochy na řece Visle, uchvácen jest vlnami, a zůstal pod vodou jako utonulý od hodiny třetí do soumraku. Konečně dověděla se o tom sestra. Téměř bez sebe, lehce jen oděna, rychle běžela k řece, úzkostí se chvějíc o život bratrův, a když jí ukázáno bylo místo, kde jinoch se potopil, poručila, aby pátrali různými nástroji rybářskými, aby aspoň mrtvola vytažena byla. Ale marno to bylo. I přišli mladíci, kteří uměli plovati. Svlékli šaty a pohroužili se do hlubiny. A ejhle, jeden z nich vytáhl Hroznatu za vlasy z vody a položil na břeh před paní, která se dívala, jak vše se skončí. Jakou radost pocítila sestra, že jediný její bratr jest živ, to ať posoudí ten, komu něco podobného se stalo.

I ptala se, nechavši nářku, kterak po tak dlouhý čas mohl pod vodou žíti? Odpověděl, že se mu zdálo, jako by jakás paní podivuhodné a panenské krásy ruku nad hlavou mu byla držela, pokud byl ve vodě, a nedala vlnám pohltiti ho. A věřil, že to byla Matka milosti, královna milosrdenství, prostřednice mezi Bohem a lidmi. Tož k poctě Panny zpěvy radostné veselosti se rozlehly. A od té chvíle si Hroznata umínil, že blahoslavené Panně, své vysvobodí telce, bude sloužiti, což později splnil, když sebe a všechen svůj statek jí odevzdal.

Když během času Vojslavě zemřel manžel, setrvala ona v stavu vdovském, a jak svrchu naznačeno, na statky bratrovy do Chotěšova se uchýlila, uvažujíc všechno, co mocná milost Boží v bratru Hroznatovi způsobila, a toužíc u něho býti v životě i ve smrti. Když pak v Chotěšově radostně v oděvu vdovském Pánu sloužila, přihodilo se, že bratr její Hroznata těžkou nemocí byv postižen tam ležel, aby se se sestrami potěšil. I stala se věc divná, zázračná, předpověď věcí příštích. On totiž jakoby u vytržení hlasitě zvolal: "Jímají mne, jatého vedou mne nepřátelé." Sestry slovům těmto se divily a odpověděly, že není v žádném zajetí, nýbrž že ve vlastním domě leží, z Boží vůle nemocen. Než stalo se, co duchem prorockým byl řekl.

O jeho mučednické smrti a oslavě.

Neboť po krátkém čase uzdraviv se, v den Nanebevstoupení Páně se vyzpovídal a s pravou lítostí bratry pobádal, aby zpívali a se modlili za něho. Oddaně a pokorně se slzami v očích přijal se svatého oltáře Tělo a Krev Páně, tak jsa v zkroušenosti usebrán na mysli, jako by měl již ducha vypustiti. Přijav požehnání opatovo a konventu, odebral se do Hroznětína, aby prohlédl statky klášterní. Než někteří závistníci z kraje Chebského, kteří ho nenáviděli za to, že proti jejich nájezdům statků klášterních mužně bránil, jak se dozvěděli, kde jest, jali jej, do Němec zavlekli, uvrhli do žaláře a hladem, žízní, zimou a různým sužováním mořili, aby na něm peněz vymámili. Ale on snášeje všechno trpělivě pro jméno Páně, zůstával pokojný, a mezi sužováním ustavičně se modlil, aby ho Bůh s palmou mučednickou k sobě povolati ráčil. Opat a bratři kláštera tepelského zbaveni jsouce otce a ochránce svého, s bolestí a pláčem nesmírnou částku peněz sehnali a chtěli ji dáti na jeho vykoupení. Než on dychtě pro nejsladšího Ježíše dáti sladký život, volil raději zemříti, než dáti se vykoupiti se škodou nových štěpů svých. Protož pro Boha zapřísáhl opata a bratry a zakázal, aby na vykoupení života jeho ani jediného denáru nevydávali.

Žádal si umříti a dostati se ke Kristu; proto prosil, aby mu nepřekáželi dojíti mučednictví, a takto zasloužilý vojín pro Krále svého bojuje, smrti šel vstříc. I vešel s palmou mučednickou do nebe, aby kraloval s Kristem na věky.

Na zprávu o smrti přeudatného vojína Kristova a vzhledem k řádu vyznavače Hroznaty, oh, jak veliký žal nastal mezi lidmi, jaký nářek zvláště mezi tepelskými. Synové oplakávali otce, bratři bratra, kláštery svého zakladatele - všichni volali úpějíce: "Ó, bohumilý otče Hroznato, kdož býval tebe pokornější, kdo bedlivější, kdo poslušnější? Zdaliž nesnášel jsi protivenství a pronásledování druhdy od opata Jana, kterého's nám za představeného dosadil? A zdaž jsi pozbyl trpělivosti, snášeje od něho příkoří a pohanění? Kdo to kdy slyšel, kdo viděl něco podobného? Ty, zakladatel a bohatý podporovatel klášterů, dědic, pán a ochránce, tak velký příklad trpělivosti jsi nám zanechal! Blahoslavená duše, která jsi zápas slavného boje až k úplnému vítězství přivedla! Je-li smrt cílem všech věcí, větší lásky jsi nemohl míti, než že jsi život svůj dal za Krista, bratry a přátele. Trpělivostí svou jsi přemohl ducha svého, a mohls i bez prolití krve býti mučedníkem, snášeje mužně protivenství. Ty však, aby nic ti nechybělo, jako dobrý pastýř dal jsi život za ovce své."

Tak i jinak projevovali bolest svého srdce, jedním hlasem volajíce: "Pospěšme přinésti tělo přemilého a přeblahoslaveného otce do lůna matčina!" A dali za tělo jeho mnoho peněz, takže vykoupen byl mrtev ten, jenž za živa vykoupen býti nechtěl. Vytáhnuvše mrtvé tělo z nečistoty žalářní, prohlíželi pozorně při světle a shledali všechny údy neporušené; oděv měl na sobě řeholní, jaký za živa nosil, v bedráchjsa přepásán.

Tělo položeno na vůz a vezeno s uctivostí do kláštera tepelského. Tam slavně uvítáno a po vykonání obvyklých obřadů pohřebních pohřbeno před hlavním oltářem. I došlo pokoje a uctění věčného. Zdá se nám slušno krátce se zmíniti o zázracích ctihodného tohoto otce, tak jak nám v paměti utkvěly z věrohodného podání našich předchůdců. Téže noci, kdy zemřel Pánem byv povolán, zjevil se služebníku svému, jenž železnými pouty sevřen, v žaláři úpěl, v rouchu tak skvělém, že celý žalář nesmírným světlem se rozzářil; podivil se vězeň jasnosti obličeje pána svého. I řekl muž Boží: "Vstaň rychle a jdi k bratřím mým do Teplé a pověz jim, aby nebyli více starostliví o moje vykoupení, že jsem se již odebral z tohoto života vyznávaje Krista; aby tělo mé přenesli odtud do kláštera a církevně pochovali."

Po těchto a těm podobných slovech muže Božího rozvázána jsou jakoby rukou kouzelnou ihned všechna pouta sluhova; i vstal a řekl pánu svému: "Ejhle, učiním, jak jsi mi přikázal. Než kterak vyjdu ze zavřeného žaláře, když všade jsou stráže, které v noci zdi hlídají?" I řekl on: "Ten, který svatému Petru pout zbavenému vyjíti dal bez pohromy, povede tě cestou pokojnou." To pověděv, ztratil se muž Boží.

Služebník se domníval, že má vidění; i přemýšlel, co by měl činiti. Konečně přišed k sobě, poznamenal se svatým křížem a z převysoké věže se spustil oknem dolů. Té chvíle, jakoby nesen na rukou, bez pohromy vyvázl. Děkoval Bohu, že ho vytrhl z trápení a že ho bez pohromy ochránil. Vysvobozen takto z hrozného vězení, vstal rychle služebník a rozběhnuv se, spěchal do kláštera. Tam vypravoval opatovi a sběhnuvším se bratřím po pořádku vše, co se bylo stalo, a kterak zjevením bratra Hroznaty v žaláři byl zbaven pout.

Ještě jiný znamenitý zázrak učinil muž Boží, když již odpočíval v hrobě. Lampy totiž skleněné, olejem naplněné, které visely mezi hlavním oltářem a jeho hrobkou, spadly na zem, a ačkoliv podlaha byla kameny vyložená, nerozbily se.

Kdyby stručnost slíbeného sepsání nebránila, mohli bychom vypravovati a připomínati přemnoho takových věrohodných věcí, aby se věřilo, že v nebi žije ten, jenž na zemi se skví tolika obdivuhodnými zázraky.

Uctívejmež tedy, bratří, výroční památku tohoto ctihodného otce tak, aby následováním jeho stala se nám stálou. Blahoslavme jeho zásluhy, abychom na tomto světě potřebné pomoci nepozbyli a v budoucím okoušeli věčných radostí, k chvále a slávě Pána našeho Ježíše Krista, jenž s Otcem i s Duchem Svatým žije a kraluje na věky věkův. Amen.

Všechny články

Hlavní stránka Přehled akcí Historie kláštera Jak mohu pomoci Fotografie Naši sponzoři Kontakty