Místo k rozjímání v Chotěšově ?

V dnešním pojednání o dějinách chotěšovského kláštera bude vzpomenuto romantiky, tajemství, náhody a konečně i reality v podobě dopisu z roku 1912. Takže romantika. Myslím, že každý z nás má v koutku srdéčka svého místo, které má nadevše rád . Místo které ho uklidňuje, ve kterém sní a cítí se tam v každé životní situaci dobře. Takovým místem může být les, hrad, městská periferie ale i rozbořená hala bývalé továrny. To všechno má svoji romantiku.

V mém případě je to mimo jiné rozlehlá zahrada pod majestátní stavbou konventní budovy konventu kláštera. Je to jakési posvátné místo uprostřed obce. Toto místo poskytuje klid, dech historie, přítomnost užovek, průvodce kterým je pes Rex a pak samozřejmě paní Wizovská osobně, bez které si toto místo již neumíme ani představit.
Tento kout má i svoje tajemství. Je jím řádový hřbitov, kde odpočívají řádové sestry z let 1877 až 1950, celkem kolem padesáti řeholnic různých národností. Dominantním náhrobkem pak nade vším bdí páter Malinowský.

Další vzpomínkou na léta kdy byla zahrada plná mládí je umělá kamenná jeskyňka. Tam byla osazena socha Panenky Lurdské. Bohužel, socha se nedochovala, ale je zachycena na dobové fotografii.

Jedinečnou dominantou celé zahrady je socha Krista z bílého mramoru. A zde sehrála roli ona náhoda. V jedné slinné neděli v měsíci srpnu přijela skupina návštěvníků ze sladké Francie v doprovodu dámy z Německa. Spojitost s klášterem se ukázala právě v jejím případě. Maminka této návštěvnice prošla klášterním dívčím pensionátem jako chovanka v letech 1906 až 1908. Největším přínosem pro práci našeho sdružení byly písemné materiály, které nám ze strany této dámy byly věnovány.

Jedná se o několik kopií vysvědčení chovanky Elisabeth Schmidt z let 1906 až 1907 a pak klenotem, kterým je dopis s popisem zadání , osazení a slavnostního odhalení sochy Krista. K tomuto slavnostnímu aktu jsou známé dvě fotografie, tedy obrazový materiál. Dnes již můžeme předložit i dokument písemný. Pochopitelně že tento rozvláčný úvod vyvrcholí upraveným a zkráceným výňatkem popisu celé slavnostní události.

Ale dosti plků, přenesme se do let roků 1910 až 1912, kdy se vše odehrává. Vyprávění nám zanechala Francisca Salesia Heyroth, matka představená oné doby. Meine lieben, guten Kinder! Tímto oslovením začíná dopis z 20. února 1912. Dále se dopis line ve velmi oslavném až emocionálním duchu. "Celé léto 1910 se pracovalo na modelu v Lassu a pozoruhodně právě 17. října k svátku Margarety Marie Alacoque přišel dopis z Lassu z fotografií hotového modelu, který nás okamžitě uspokojil. Potom jsme začali tuto velkou věc. S napětím jsme sledovali jeho růst. Každá nová zpráva vyvolala radost a v pensionátu vyvolala jásot."

Toto bylo v průběhu roku 1910. Dne 15.července 1911 přišla zpráva z vlakové stanice Stod o zásilce v podobě veliké bedny. Obsah: mramorová socha, váha 1200 kg. Následovala cesta sochy ze Stoda do Chotěšova. Ke složení tak těžké bedny bylo potřeba jedenácti dělníků.
Dále můžeme spolu s vypravěčkou prožít jeden z rozhodně nejvypjatějších okamžiků, první otevření bedny. "Teď už jen pár silných úderů kladivem- přední prkna spadla a bylo vidět sochu Spasitele. Zážitek byl tak mocný, že všichni ztichli, i dělníci stáli beze slov." Do dílny v Tirolském Lassu letí obratem telegram, "Bednu právě otevřeli: dojem uchvacující, všechna očekávání daleko přesahující."

Bedna se vzácným obsahem pak byla opět uzavřena a stála celé léto u zdi zahradního domku.V září se počalo s pracemi na základech pro umístění sochy. Právě tento bod je pro nás i historicky důležitý svojí informací. Dovídáme se že " Přízní našeho váženého a ctěného knížete Alberta von Thurn - Taxis nám bylo umožněno zahradu premonstrátní a konventní sloučit".

Do základního kamene byla vložena skříňka s písemným dokumentem. Z důvodu rozsahu tohoto článku zde neuvádím jeho znění. K vysvětlení postačí překlad nápisu z desky na podstavci sochy. " K třísetleté slavnosti založení Řádu Nanebevzetí P.M. Zřízeno vděčnými chovankami kláštera Chotěšov. 1610 6. června 1910".

Další součástí práce je výroba a dovoz podstavce sochy, jenž 3. září 1911 dorazil do Chotěšova. Jeho váha je 4500 kg. Podstavec je dílem plzeňské kamenické firmy Cingroš. Zajdete li do Bezručovy ulice v Plzni, najdete tam činžovní dům, jehož průčelí zdobí sgrafita M. Alše. Vyobrazeni jsou SV. Jiří a SV. Václav. Toto byl dům pana Cingroše. Sama firma sídlila nad hlavním vlakovým nádražím.

Ale zpět do Chotěšova. Dne 13. října následuje vztyčení sochy. "Nyní zaujal každý dělník své místo. Šéfmontér dal příkazy, všechny ruce vyjmuly sochu z bednění a pomalu se začal rýsovat obraz Spasitele, a konečně ozářen sluncem, tu stál v celé své zářivé bílé kráse."
Nastal čas příprav na slavnostní vysvěcení sochy. Byly postaveny vysoké stožáry a vytaženy vlajky. Knížecím úřadem byla zapůjčena zástava. Dne 17. října 1911 v půl deváté se konala slavnostní mše v klášterním kostele. Velectěnému panu biskupovi Dr. Frindovi asistovalo deset kněží z Chotěšova a okolí. Pak se celé procesí přesunulo do již spojené zahrady. V tento den byla konventní zahrada otevřena pro veřejnost. Po nadšené řeči následovalo vysvěcení sochy. Na zpáteční cestě bylo krátké zastavení u jeskyně Panenky Lurdské. Slavnost byla zakončena opět v klášterním kostele Nejsvětějšího Srdce Páně zpěvem slavnostního Te Deum.
Tolik nám tedy zanechává popis této slavnosti Francisca Salesia Heyroth.

K současnosti. Dnešní stav onoho místa je neutěšený. Momentálním majitelem zahrady je plzeňské Biskupství, které evidentně na tento svůj majetek zapomíná.Sochu Krista Spasitele i Řádový hřbitov obhospodařuje dle svých možností naše Občanské sdružení.
V roce 2010 uplyne 400 let od založení Řádu Navštívení P.M. a 100 let od slavnostního počinu, který jste si právě přečetli. Nevím zda zbývající roky budou stačit k tomu , aby se toto místo opět stalo místem hodným svého poslání a významu.Po letité práci v klášteře vím, že toto nepřijde samo. Musí se o to někdo zasloužit. Najde se ten někdo? Příklad zde již máme ve svém okolí, jmenuje se Křížová hora.

K textu : Margareta Marie Alacoque, mystička řádu, světice, ( 1647 - 1690). Svatořečena v roce 1920.

Za nezištnou pomoc s překladem dopisu do českého jazyka děkuji paní D. Michnerové, kronikářce obce.

Všechny články

Hlavní stránka Přehled akcí Historie kláštera Jak mohu pomoci Fotografie Naši sponzoři Kontakty