Vzpomínka na pana Jaroslava Cuřína

Dne 23.srpna 2020, ve věku nedožitých 95 let, nás opustil zakladatel Sdružení či Spolku klášter Chotěšov pan Jaroslav Cuřín. Vedle Václava Hataje jej považuji za významnou osobu, s jehož prací jsme se dlouhodobě setkávali a ještě setkávat budeme. Prakticky od Sametové revoluce v roce 1989 se soustavně věnoval klášteru v Chotěšově, jeho opravám, propagaci a využití. Bohužel právě v době, kdy se dlouholetá práce pana Jaroslava Cuřína zúročila a po dlouholeté snaze jeho, členů Spolku, starostů a dalších dobrovolníků, už se s ním při jarním otevírání první čtvrtiny opraveného kláštera nepotkáme.

Když jsem se rozhodl napsat tento článek, myslel jsem si, že krátce popsat příběh dobrovolnických iniciativ kolem kláštera nebude nic obtížného. Zjistil jsem ale, že to období 30 let od doby, kdy první nadšenci oficiálně vstoupili do kláštera a začali řešit „co, jak, proč, za co a zda to vůbec půjde“, je dnes už tak dlouhá doba, že jediná možnost, jak to zjistit, je vnořit se do zažloutlých zápisů z různých jednání, zakládání dobrovolných aktivů, sdružení a starých fotografií. Díky právě panu Cuřínovi máme poměrně rozsáhlý archiv dokumentů, který nám dnes už poměrně dávnou dobu dokumentuje. Vždyť jen založit takové sdružení není až tak jednoduchou záležitostí. Vymyslet stanovy, založit účet, nechat se zaevidovat a hlavně sehnat partu dobrovolníků ochotných obětovat svůj volný čas a nakonec se mezi sebou domlouvat, co kdo udělá a zařídí. Vždyť přece „pořádek musí byť“. A právě toto břímě si na svá bedra pan Jaroslav Cuřín často brával.

Zpátky ale na začátek. První byl „Dobrovolný aktiv na záchranu kláštera Chotěšov“ již v roce 1984 pod plánovací komisí Místního národního výboru. Zakládacími členy byli pan Jaroslav Cuřín, Zdeněk Ptáček, Josef Cingroš a paní Marie Laipertová. V porevolučních dobách bylo mnoho optimistů s představou, že se objeví nějaký mecenáš, který přijde, klášter opraví, najde pro něj využití a padesát let přetržená nit se naváže a vše půjde zdárně vpřed. Dne 2.10.1992 vznikla Nadace Chotěšov, které předsedala společnost Christiana, která hodlala v klášteře vybudovat sanatorium pro spokojené stáří. Klášter byl nabízen za symbolickou jednu korunu, ovšem s podmínkou, že bude opraven. Již v roce 1990 se nadace s podporou obce podílela na opravě střechy a fresky nad schodištěm v konventu a výměně ozdobných kalichů na klášterních věžích a průčelí konventu.

V roce 1993 vznikl Dobrovolný aktiv za záchranu kláštera Chotěšov, kde se již objevují jména členů Sdružení, která budou po dlouhá léta v dění kolem kláštera znít a některá z nich se objevují dodnes. V seznamu aktivu jsou uvedeni paní Jaroslava Mathesová, Hana Seidlová, pan Jiří Poslední, Wolf, Josef Klička, Bláha, Jiří Krištof, Zdeněk Ptáček a samozřejmě pan Jaroslav Cuřín. Jeho vpravdě sisyfovskou prací bylo oslovování a vyhledávání sponzorů a organizování různých brigádnických aktivit. Asi jeho nejviditelnější akcí bylo zkontaktování Purkyňovy nadace, s jejíž pomocí se opravila tři vitrážová okna v klášterním kostele. Byl tím nastartován jakýsi směr aktivit Spolku klášter Chotěšov, který probíhá dosud. Na vitráže navázala oprava nápisu na vítězném oblouku nad chórem a zrestaurování zaklenutí chóru, tzv. konchy.

Další aktivitou bylo badatelství a publikační činnost. S jeho jménem se několikrát setkáme v knize Chotěšov a jeho dominanta. Dále vydání knihy Zapomenutý fantom o životě a díle Františka Xavera Margolda. Největší zásluhou pana Cuřína je však vydání knihy Dějiny kláštera premonstrátek Chotěšov.

To vše byly aktivity především jeho. Dnes už jen mohu vzpomínat na jeho sešpendlené papírky s úkoly, které si po splnění se spokojeným úsměvem přeškrtával a ty nepřeškrtnuté přepisoval do úkolů následujících, neboť nic nesmělo být jen tak vynecháno či zapomenuto. Prostě důslednost, se kterou se setkáváme velmi zřídka.

cenou pro obyčejné lidi, kteří dělají neobyčejné věci“,kterou Plzeňský kraj oceňuje významné dobrovolníky. A pak ocenění obcí Chotěšov při výročí 900 let pro občany, kteří se zasloužili o obec.

Až se tedy v příštím roce v klášteře setkáme při slavnostním otevírání opravené části konventu, vzpomeňme si na toho, kdo pro tento den a okamžik udělal opravdu hodně.

Narodil se 6.12.1925 v Praze – Bubenči. Jeho otec, jako tajemník hraběte Aehrenthala musel vždy následovat hraběte do místa jeho pobytu. A tak se jejich bydliště často měnilo. V roce 1929 se rodina stěhovala do Doksan u Roudnice n. Labem. V roce 1930 to bylo do Hřenska u Hrubé Skály. V roce 1937 byl přijat do reálného gymnasia v Roudnici n. Labem. V roce 1940, když začal chodit do kvarty, otevřeli v Roudnici průmyslovou školu, na kterou v roce 1941 přešel. Začátkem roku 1943 obsadilo gestapo školu, odvleklo žáky z vyšších ročníků průmyslovky a gymnasia do Terezína a školu zrušilo. 1.září 1943 začal studovat na průmyslové škole v Praze v Černé ulici. Po maturitě 6.2.1945 se vrací domů do Doksan a zde prožívá i se svými věrnými kamarády konec války. Toto velké přátelství trvalo až do jeho posledních dnů. Mezitím se v říjnu 1945 otevřely vysoké školy, a tak nastoupil na Vysokou školu technickou do Prahy. Poválečný nával na vysoké školy byl provázen nedostatkem skript, přednáškami v kinech, brigádami v průmyslu. Pracoval tedy v dolech na Kladně, na lesní brigádě v Hoře Svaté Kateřiny, na stavbě sanatoria v Třebotově. V pátém semestru vysoké školy bylo zaměstnání otce důvodem pro prověrkovou komisi, která ho vyloučila v lednu 1949 z dalšího studia.

V dubnu 1949 přišel do Závodů V.I.Lenina v Plzni jako rýsovač a označovač. Po vojenské službě po návratu do civilu v roce 1951 nastoupil jako konstruktér v Elektrotechnickém závodě Škoda v Plzni Doudlevcích.

Volný čas věnoval tělovýchově, hlavně lyžařskému oddílu TJ Škoda, jehož vedení brzy převzal. A i zde zanechal znatelnou stopu. Bylo to organizování běžeckých závodů, činnost celorepublikového rozhodčího, oprava rekreačního areálu „Zámeček“ v Hojsově Stráži. Vybudování lyžařského vleku v Hojsově Stráži. Jako člen krajské lyžařské sekce vedl výpravy sportovců na různé závody. Také provozoval vodní turistiku v klubu vodních sportů ve Svazarmu.

Dne 1.3.1960 se oženil s Marií Hlinovskou. V roce 1964 se manželé přistěhovali do Chotěšova. V roce 1966 obdržel v zaměstnání novou funkci technického sekretáře hlavního konstruktéra v závodě Škoda v Doudlevcích. Při tom pracoval v týmu, který se zabýval racionalizací technické přípravy výroby od konstrukce, přes technologii až do modernizace podkladů pro výrobu.

Byl dlouholetým předsedou a členem Vědecko technické společnosti v Plzni, kde opět vyvíjel mnoho aktivit.

Od roku 1973 se začal zajímat o chotěšovský klášter. Pracoval ve finanční a plánovací komisi MNV v Chotěšově. Zasadil se o výstavbu hřiště u školní budovy č. 388, kanalizace ve spodní části obce a samozřejmě o dění v klášteře.

Po revoluci dělal průvodce zájezdů u jedné plzeňské cestovní kanceláře.

Slavnostní předání Křesadla na zámku v Nebílovech od krajské hejtmanky Milady Emmerové.